Finanční výkazy v éře digitálních společností pokulhávají

Před měsícem vstoupila na burzu společnost Spotify. Jak je možné, že její tržní kapitalizace se pohybuje v desítkách miliard dolarů, když tato firma pro své akcionáře nepřináší ani cent zisku? A to Spotify existuje již dvanáct let. Podobně to platí pro Twitter, Trivago nebo v minulosti pro WhatsApp či LinkedIn, než je koupil Facebook, respektive Microsoft. Naopak akcie průmyslového gigantu General Electric se propadly za posledních 12 měsíců o 55 procent, protože poprvé za poslední půlstoletí firma oznámila ztrátu za celý účetní rok. Proč investoři negativně reagují na finanční výkazy průmyslových společností, ale u digitálních firem je tržby a potažmo zisky až tak moc nezajímají?

Odpověď je jednoduchá. Finanční výkazy, jak je dlouhá léta známe, a to především rozvaha a výsledovka, ztrácejí v digitálním světě smysl. Finanční výkazy vznikaly dlouho před digitální érou, kdy existovaly převážně firmy, které vlastnily fyzická aktiva. Když se podíváme do rozvahy, tak ta nám na jedné straně říká, jaká aktiva firma vlastní, a na druhé straně, jak tato aktiva financuje. A fyzická aktiva je jednoduché kvantifikovat a ocenit. V případě digitální společnosti je ale hlavní aktivum nehmotný majetek (goodwill, unikátní software, různě populární „komunity“ a podobně). V některých případech nelze ani aktivum v účetnictví vykázat, protože se de facto nejedná o aktivum, ale o určitý jedinečný systém.  Jak může Uber vykázat v rozvaze vozidla svých řidičů? Nebo jak má Airbnb přistupovat k nemovitostem lidí, kteří je nabízejí k pronájmu? Nijak.

Proto jsou rozvahy „klasických“ společností diametrálně odlišné od těch digitálních. Stačí srovnat rozvahu Walmartu a Facebooku. Walmart má ve fyzických aktivech 160 miliard dolarů a tržní kapitalizaci 250 miliard dolarů. Facebook má ve fyzických aktivech pouze devět miliard dolarů a tržní kapitalizaci 430 miliard dolarů. Podobné zákonitosti nalezneme i ve výsledovce. Digitální společnosti přistupují k fyzickým aktivům spíše jako k nutným nákladům, nepovažují je za tvorbu hodnot, jako je tomu například u továren průmyslových podniků.

Dalším zajímavým úkazem jsou odpisy. Fyzická aktiva se v účetnictví odepisují, tak jak se opotřebovávají, a firma by si měla tvořit rezervy, aby si v budoucnu koupila nové stroje. Čím více má strojů, tím vyšší vykazuje společnost odpisy – náklady, a zároveň více peněz dává stranou pro tvorbu rezerv.  To ale u digitálních společností platit nemusí. V některých případech je to přesně naopak. Například čím více lidí používá Facebook, tím se majetek Facebooku (software apod.) vylepšuje, protože vy jako uživatel máte vyšší pravděpodobnost, že naleznete dalšího vhodného uživatele. I zde tedy může koncept klasických finančních výkazů pokulhávat.

Protože finanční výkazy nevyhovují současným digitálním společnostem, jsme svědky přemrštěných ocenění těchto firem ve srovnání s klasickým světem. Finanční ukazatele a poměrové ukazatele rostou do stratosféry a mnoho hodnotových investorů pouze kroutí hlavou, že to není možné. Někteří investoři, kteří si nejsou vědomi této změny, vidí v digitálních společnostech „rychlokvašky“ a spekulují na jejich pokles. A právě tito spekulanti/investoři si většinou vylámou zuby. Netvrdím, že bychom digitální společnosti měli kupovat. Já osobně technologiím nerozumím, nedokáži je finančně ocenit, tudíž nejsou v okruhu mých kompetencí, a coby investor se jim vyhýbám. Na druhou stranu mohou přinést tyto akcie nadstandardní výnosy. Ale zákonitě platí, že tím pádem mohou představovat i zvýšené riziko. Záleží tak na strategii každého investora.

Michal Valentík, člen investičního výboru společnosti Broker Trust